Píše se zhruba rok 98, v české kotlině je hip hop v rozkvětu a po vyhození většiny původních členů (KETA, ON-d-RA KEY-C – Gipsyho bratr) ožívá na pražské scéně jedna z budoucích legend, Syndrom Snopp. To zatím ale nikdo netuší. Posuňme se ale o pár let dál, blíže k miléniu. Svět k překvapení odborníků přežil začátek roku 2000 a všechno jde dál. Pubertální bouři mých myšlenek však brzy rozvíří pražská formace v čele s Gipsym.
Je mi asi tak čtrnáct a dokola sjíždím „klasiku“ – Kabáty. Odpoledne přichází domů sestra, strká do sestavy kazetu a po zbytek dne pouští svoji muziku, kterou okopírovala z kazety od kamarádky. Zprvu mi to trhá uši, ale postupem času si zvykám (nemám moc na výběr) a začínám trochu chápat. Kapela pro mě zatím nemá jméno, přes pár kolen se ke mně pouze donesla plnohodnotná informace: „to zpívaj cikáni“. Začíná mi to dávat smysl, Apokalypsa začíná…
Časem se mi do ruky dostává i kompletní CD s nápisem Syndrom Snopp. První track, který mě oslovuje, jsou Vize. Text je úplně někde jinde než to, co slýchám denně v rádiu. S vidinou dalších pecek se albem prokousávám chaoticky dál. Po pár dnech se ptám sám sebe, jak jsem mohl přehlížet Aspekty noci.
„Spíš děs jsem měl, až zas příjde nový ráno a ty lidi pudou ulicema v hlavách nasráno…“
Nebe je pro mě negr s bílejma očima. O pár dní později už vím, že Není co ztratit a zmrdi jsou všude. Začínám žít v rytmu Syndrom Snopp. Z alba pro mě čiší neskutečná realita (deska je prostě real – poznámka z roku 2010), nasranost, agresivita a trocha deprese. Nic víc v tomhle věku prostě nepotřebuju.
Spoustu lidí mi říká, že jsem zvláštní, ale oni mají pravdu. Pokus podstrčit Syndrom Snopp do ucha jednomu z mých nejlepších přátel končí fiaskem a já mám pocit, že jsem asi jediný, kdo Syndrom Snopp poslouchá. Spolužáci se baví, jak to zas rozbalili Red Hoti a kdože to je na přední straně Brava. Ale já mám Syndrom Snopp. Textová bouře nezvyklého rapu udává můj hudební směr po další léta.
Zpátky do budoucnosti dnešních dnů. Album samozřejmě nemá smysl jakkoli hodnotit, řvoucího mladého Gipsyho nelze s ničím srovnat a pokud vás to před lety minulo, nejspíš vás asi nezaujme. První album Syndrom Snopp se ale nenávratně zapsal do dějin české scény naprosto odlišným stylem rapu, textů a vůbec přístupu k tomuto stylu obecně. Spousta z nás v albu utápěla své nálady a zvláštní myšlenky. To byly časy 
Autor je majitelem blogu Hudba je (o) život, předchozí část seriálu Vzpomínáme najdete na jeho blogu.
Komentáře: 7
takovy hovna co to je
jo a nechapu jak se to muze nekomu libit
to že tam řvoum hm jsou fakt trdí písnička uplně o hovnu
„Píše se zhruba rok 98…“
„…a pokud vás to před lety minulo, nejspíš vás asi nezaujme…“
To jo no, dnešní mládež vůbec neví…
shit nejhorši
Mě to tehdy teda zasáhlo hodně. Byla to moje první zkušenost s hip hopem. První cd sem nasel u kamarada na zemi
tak toto je opravdu geniální recenze…koho to minulo,toho to nezaujme a kdo tím prošel ví o čem se píše ..:))
to sa neda slovami opisat..
proste hit